Jdi na obsah Jdi na menu
 


JUDr. Marie Nedvědová - kandidátka na poslankyni PSP ČR

29. 8. 2009
Haló noviny představují Marii Nedvědovou, kandidátku do PS v Libereckém kraji
Z našeho slovníku se vytrácí slovo dělník
Čemu byste se ve sněmovně chtěla věnovat, pokud vám voliči dají důvěru?
Celý život jsem pracovala v justici, na státním zastupitelství. Je mně tedy blízké téma spravedlnosti a zejména policie, protože jako státní zástupce jsem úzce s policií spolupracovala a dobře znám neduhy, které policii trápí. Na druhé straně jsem se jako státní zástupkyně specializovala na hospodářskou trestnou činnost a znám tedy i problémy kriminality bílých límečků , šedé zóny v ekonomice, tunelování apod. Takže i tam mohu pomoci. A jako právník mohu pomáhat s tvorbou jakékoli legislativy.
Je česká justice pod politickým vlivem?
Jsem o tom stoprocentně přesvědčena. Mám v tomto ohledu vlastní zkušenosti. Měla jsem například případ série pojistných podvodů, který šel do ztracena kvůli zásahům zvenčí , byť důkazy byly. To je tragická situace. Zjistila jsem, že zevnitř justičního systému ji už změnit nedokáži. Proto jsem nyní v politice.
Jak se vám líbil ministr Pospíšil na resortu spravedlnosti?
V něm ten problém nebyl. Myslím, že nebyl špatným ministrem. Po letech byl na ministerstvu spravedlnosti konečně někdo, kdo to myslel dobře. My jako státní zástupci s ním v praxi neměli problémy a v každém případě byl pracovitý. Byl i více apolitický než kdokoli jiný v Topolánkově vládě. Na ministerstvu udělal kus práce. Takto ho hodnotí většina lidí z justice.
A co vrchní státní zástupkyně Renata Vesecká?
Tam je mé hodnocení o mnoho horší. Ona neudělala vůbec nic. A kauza Čunek je třešničkou na dortu tohoto nicnedělání. Kdo trochu právu rozumí, ví, jak zmanipulovaná celá věc byla. Měli jsme na státním zastupitelstvu interní pokyn, že když jsou ve spise dvě vzájemně si odporující výpovědi, musíme věc dát soudu, neboť jen ten může rozhodnout, která z těch výpovědí je pravdivá. Vezměte si kauzu Čunek: dvě rozporné výpovědi a najednou věc k soudu nejde... Myslím, že paní Vesecká není na svém místě, a že zcela ve své funkci selhala.
Jak byste ohodnotila práci ministra Langera?
Tou nejhorší známkou. Za jeho vedení se policie vydala úplně špatnou cestou. Jeho reformy jsou naprosto nepovedené. Na Liberecku to cítíme o to více, že Liberec není i kvůli Langerově činnosti stále plnohodnotným krajem. Liberecká policie je vázaná na policii v Ústí nad Labem. Stejně tak státní zastupitelství. To, že Langer zrušil okresní ředitelství a soustředil vedení policie v krajích, byla zásadní chyba. Nejenže to nepřineslo žádné úspory a naopak to navýšilo výdaje, ale hlavně tak policie ztratila kontakt s prostředím.
Co je největší problém Libereckého kraje, podle vás?
Ten kraj je trošku bohem zapomenutý . Když tedy pomineme velká města Liberec a Jablonec. Veškerý průmysl, který v kraji byl, byl textilní a sklářský. A ten vlastně zmizel. Lidé nemají žádnou naději, že by se něco mohlo změnit. U nás jsme nejtíživěji pocítili pád Crystalexu v Novém Boru. Krize nás zasáhla opravdu hodně.
U vás, na severu, se jako stále naléhavější ukazuje rovněž problém vyloučených lokalit...
Ano, ten problém se nevyhýbá ani Libereckému kraji. Na Českolipsku byl uranový průmysl a v souvislosti s jeho rozvojem do kraje přišla spousta Romů, kteří s pádem tohoto průmyslu většinou přišli o práci a vytvářejí mnohdy to, co se dnes nazývá vyloučené lokality . Nenazývala bych to ještě ghetta , jako někteří publicisté, ale ten problém tu je. Mně se ovšem zdá, že když o něm hovoříme, ať už jakožto o romském nebo o problému vyloučených lokalit, tak ho nesmyslně odřezáváme od nezaměstnanosti a jejích příčin.
Sociální demokracie třeba slibuje, že vytvoří tisíce pracovních míst.
Jak je vytvoří? Z čeho? To jsou prázdné předvolební výkřiky. Problém je, že se u nás v minulém období ohromně zanedbala aktivní politika zaměstnanosti. Každý z nás dává určité procento ze svého platu na podporu zaměstnanosti. Kde ty peníze jsou? Kam šly? Kolik se jich vybralo? Co se za ně realizovalo? To vám nikdo neřekne. Já bych očekávala, že půjdou na vytváření nových pracovních míst.
Zaměstnavatelé například dnes velice rádi přijímají do zaměstnání zdravotně postižené občany - protože na ně dostávají od státu dotace. Takže to jde. Jen musíme najít mechanismus, jak podobně pomoci i těm zdravým nezaměstnaným.
Jak jinak by se stát měl angažovat v sociální oblasti?
Stát v naší republice přestal fungovat a plnit svůj úkol. Občané si stát platí, aby jim poskytoval nějaké služby. Proto by měl být stát aktivnější třeba v otázkách bydlení. Měl by například stavět sociální byty. Obce by měly mít k dispozici určité procento bytů pro lidi, kteří přijdou o práci. Jestliže jsem nezaměstnaný a mám platit nájem osm tisíc korun, tak to samozřejmě neutáhnu. Pak bych měl mít nějaké náhradní řešení, abych se mohl dočasně přestěhovat do domu s minimálním nájmem. Jinak se člověk hrozně rychle ocitá v pasti dluhů - buď dluhů na nájemném, nebo dluhů u bank, neřku-li lichvářů.
Často se třeba mluví o takzvaných startovacích bytech pro mladé. Mně se ten pojem nelíbí. Startovací byty jsou garsonky pro mladé lidi. Ty jim však vydrží jen do doby, než založí rodinu. A pak stojí znovu před problémem, kde sehnat byt větší. Proč nepostavit ze státních peněz byt normální, do něhož se může nastěhovat ihned i rodina s dětmi? Přeci výstavba domu se startovacími byty nemůže být o tolik levnější než výstavba domu s normálními třípokojáky.
Jenže je tu krize. Jaký recept na krizi by komunisté měli nabízet?
Je těžké nabízet recept. Nemůžeme voličům lhát, že dokážeme vyřešit lokálními prostředky něco, co má globální příčiny a globální povahu. V téhle souvislosti si často vzpomenu, jak jsme se před listopadem učili marxismus-leninismus a jak nám to nic moc neříkalo. Zejména Marxův Kapitál nám byl něčím málo pochopitelným. Teprve dnes, když v kapitalismu žijeme, víme o čem se to tam vlastně psalo...
Proti KSČM je vedena permanentní kampaň. Setkala jste se někdy s tím, že by jí lidé podlehli a útočili na vás?
Naše rodina na Českolipsku žije již mnoho let. Lidé znají mě, znali moje rodiče a vědí, že jsme byli vždy komunisté. Snad proto jsem se zatím s žádnou negativní reakcí dosud nesetkala. Třeba mě to v předvolební kampani čeká, ale na to jsem připravena.
Ta kampaň však bude těžká i z jiného hlediska. Sociální demokraté na rozdíl od KSČM disponují ohromnými finančními prostředky a spustí svou obvyklou reklamní masáž. Nebojíte se, že v tom oranžovém humbuku váš hlas zanikne?
Nemyslím, že nějaká masivní kampaň může lidem změnit myšlení. Peníze nejsou všechno. Mám zkušenost s tím, že když s lidmi hovoříte z očí do očí, berou vás úplně jinak, než když něco napíšete na plakát či billboard. Spíše mě mrzí jiná věc. Že komunisté neumějí oslovit pracující. Hovoří se o důchodcích a rodinách s dětmi, ale kuriózní je, že strana s dělnickou minulostí tak málo vyslovuje slovo dělník . Ale přeci právě dělníci, nebo pracující, chcete-li, jsou hlavní obětí této krize. Kolik dělníků v této zemi bere onen slavný průměrný plat 23 tisíc korun? A co mají dělat, když mají třeba sedmitisícový, osmitisícový nájem? Pak se nemůžeme divit, že se nejvíce v této zemi zadlužují lidé, kteří pracují. Lidé se nezadlužují kvůli dovoleným, ale kvůli základním životním potřebám!
Když tyto lidi neumějí oslovit komunisté, je to varující. To je otevřené pole pro pravicový extremismus s jeho jednoduchými hesly, jež využívají primitivní stereotypy a nabízejí obětní beránky a vybití si zlosti na menšinách. Někdy mám vážně pocit, že se tady v mnoha ohledech opakuje situace ze 30. let minulého století. A čím to vyvrcholilo, víme všichni...
29. srpna 2009, Jan STERN