Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vraždění není hrdinství, vrah není hrdinou

5. 8. 2010

 

Vraždění není hrdinství, vrah není hrdinou
 
Dne 22. července 2010 zemřel v Praze ve věku 79 let Milan Paumer.
 
Poslední rozloučení s »hrdinou boje proti komunismu«, modlou všech stoupenců státotvorné antikomunistické ideologie, se konalo včera v Poděbradech, podle oficiálních masmédií se s Paumerem přišly rozloučit stovky lidí.
 
Absolvent strojní průmyslovky v Kolíně Milan Paumer se dal po únoru 1948 cestou ozbrojeného boje proti údajné »komunistické totalitě« - proti cestě k socialismu, kterou si dobrovolně zvolil československý lid po špatných zkušenostech s Masarykovou a Benešovou republikou, zmítanou nezaměstnaností a sociálními a národnostními nepokoji, která se nedokázala a ani nechtěla bránit hitlerovskému fašismu. Osvobození většiny československého území Rudou armádou a hrdinství komunistických partyzánů a odbojářů posílilo autoritu socialistických myšlenek. Naopak někdejší prvorepublikové pravicové strany ztratily poslední zbytky důvěry. Není proto divu, že na základě Košického vládního programu už po osvobození nebyla žádná pravicová politická strana obnovena a všechny poválečné strany se v určité formě hlásily k socialismu - a troufám si tvrdit, že programově se pohybovaly vlevo od dnešní ČSSD. Byla snad již tehdy, za prezidenta Beneše, ona tzv. komunistická totalita?
 
Vražedný »odboj«
Ústavní cestou proběhlo jak vítězství KSČ ve volbách v roce 1946, tak vyřešení vládní krize v únoru 1948. V únorových dnech a po nich probíhaly masové demonstrace na podporu KSČ, protestní shromáždění zůstala ojedinělá a oproti těm pro socialismus početně zanedbatelná. Proti zvítězivšímu socialismu se nezvedl žádný lidový odboj, představiteli »odboje« se stali pouze jednotliví škůdci na státním a družstevním majetku a vrazi skutečných nebo domnělých představitelů »komunistické moci« - policistů, pohraničníků, pokladníků, členů národních výborů či družstevníků. Když jim tito lidé zkřížili plány, zabíjeli je tzv. odbojáři bez ohledu na to, zda jsou komunisty nebo ne, už proto nelze tvrdit, že bojovali »proti komunismu«.
 
O způsobu, jakým se Milan Paumer ve společnosti bratrů Ctirada a Josefa Mašínových »prostřílel na svobodu«, se v současných sdělovacích prostředcích mnoho nedozvíme.
Výčet »hrdinských činů«, kterými skupina, jejímž byl Paumer členem, v letech 1951-53 »bojovala za demokracii«, uvádím podle serveru valka.cz, který těžko můžeme označit za nástroj tzv. komunistické propagandy: a) Ctirad Mašín zezadu zastřelil příslušníka SNB Oldřicha Kašíka za účelem získání zbraní, které se nezdařilo; b) Ctirad Mašín podřezal uspaného příslušníka SNB, četaře Jaroslava Honzátka poté, co ho donutil k vydání zbraní; c) Josef Mašín zastřelil pokladníka Kovolisu Josefa Rošického za účelem získání přepravovaných peněz; d) Ctirad Mašín těžce zranil člena Pomocné stráže VB Jana Leciána (průstřel hrudníku a vystřelené oko), když se jej tento pokoušel legitimovat. Při útěku přes NDR v r. 1953 dále členové skupiny zastřelili čtyři východoněmecké policisty a jednoho těžce zranili. Dva další spolupachatelé bratří Mašínů a Paumera, Václav Švéda a Zbyněk Janata, byli v NDR dopadeni a později v ČSR popraveni.
 
Stojí za zmínku, že vraždění náhodně vybraných řadových komunistů a jejich sympatizantů se »hrdinové třetího odboje« odvážili, ale pokusy o atentáty na vedoucí stranické a státní představitele nejsou zaznamenány…
 
Krádež nezpochybnil
V online rozhovoru na stránkách idnes.cz Milan Paumer 3. března 2008 na otázku: Za část uloupených peněz jste nakoupili nábytek pro kamaráda. To také považujete za odboj? reagoval slovy: »Necítím se odpovídat na tuto otázku.« Tuto hanebnou skutečnost se ani nepokoušel zpochybnit.
 
Pokud teroristická skupina bratří Mašínů »měla právo« při svém nesouhlasu s lidově demokratickým režimem proti němu bojovat cestou vražd náhodně vybraných obyvatel, měli by stejnou logikou komunisté, nesouhlasící se současným buržoazně demokratickým zřízením, v této etapě vývoje však podporovaným většinou obyvatel, »mít právo« vraždit náhodně vybrané občany, kteří dle jejich soudu »posluhují režimu«, např. policisty a pokladníky?!? Dělají a chtějí dělat komunisté něco takového? Tomu snad nevěří ani Konzervativní strana, jejímž byl Paumer členem (a která získala ve volbách do PSP ČR v r. 2010 0,08 % hlasů)! Bojovali snad takovými metodami »proti kapitalismu« komunisté za první republiky? (Nebojovali - naopak, tehdy se střílelo do komunistů a do dělníků, v roce 1930 u Radotína dokonce do jejich dětí!)…
 
Válčil proti Koreji
Po svém útěku na Západ se nechal Milan Paumer naverbovat do americké armády, v jejíchž řadách se účastnil agrese proti Koreji (není snad třeba dokazovat, že se jednalo o agresi ze strany USA, protože Korea tehdy USA neohrožovala, ani ohrožovat nemohla, stejně jako je neohrožuje a nemůže ohrožovat dnes). Ve zmíněném rozhovoru o tom Paumer uvedl: »Myslím, že to je jasný důkaz, že jsme NEUTÍKALI před naší zodpovědností a že jsme se jenom snažili naučit vojenské řemeslo do těch nejvyšších možností. Potom jsme doufali, že budeme mít možnost vrátit se zpět domů a s pomocí dalších příznivců zde udělat pořádek.« To je ostatně i odpověď na často kladenou otázku, proč se lidově demokratická moc po únoru 1948 tolik bránila proti svým nepřátelům a proti zahraničním agentům…
 
Později pracoval Paumer v USA jako dělník v leteckých opravnách, taxikář a nakonec se stal majitelem taxislužby. »Pořádek« však za něj udělali jiní, a tak od roku 2001 žil Milan Paumer v ČR. Dne 4. března 2008 převzal za svou »statečnost« plaketu předsedy vlády ČR od tehdejšího premiéra Topolánka (tedy vyznamenání, které je už dle svého názvu spíše osobní než státní).
 
Novinář Tomáš Zahradníček, kterého nemůžeme podezírat z komunistického přesvědčení, napsal 28. července v článku Tragický omyl třetího odboje v Mladé frontě DNES, přetištěném na oficiálním webu prezidenta Klause, o skupině bratří Mašínů: »Nevidím za nimi jiný výsledek než mrtvoly lidí, kteří se jejich představám o třetím odboji náhodou připletli do cesty.« S tím nelze než souhlasit!
 
Ještě žijí...
Milan Paumer nebyl hrdinou, ale sprostým vrahem, nebo přinejmenším pomahačem vrahů. Jako takový si nezaslouží žádný obdiv. Dva Paumerovi spolupachatelé, bratři Josef a Ctirad Mašínové, ještě žijí - jeden v USA a jeden v Německu. Dočkají se snad nejvyšších státních vyznamenání, na která jsou navrhováni militantními antikomunisty?
 
(mezititulky a krácení textu redakce)
                                                                                          Haló noviny 5. 8. 2010 Lukáš Vrobel