Jdi na obsah Jdi na menu
 


 
 
65. výročí osvobození Československa
 
 Obrazek
 
            Od slavných májových dnů, kdy bylo završeno osvobození naší republiky od nacistické poroby uplynulo již šedesát pět let.
 
            Neuškodí připomínat dobu a události, které přinesly tak toužebně očekávanou svobodu. I vzhledem k tomu, že dnešní politická a společenská moc se snaží některé historické děje a události zkreslovat, anebo je raději nepřipomíná.
 
            Z knihy „Velké a malé příběhy z dějin semilského okresu“, kterou v roce 2007 napsal Doc. RSDr. Jaroslav Štrait, CSc. jsem vybral několik úryvků, vztahujících se k událostem roku 1945 v semilském regionu:
 
            „Obec Chuchelna leží mezi Semily a Kozákovem. Ve čtvrtek 3. května 1945 kolem deváté hodiny přijela do vesnice dvě německá vojenská nákladní auta do skladu pro kožené obleky. Každý pohyb Němců sledovali partyzáni, kterých nebylo v okolních lesích málo. Němce obklíčil npor. čsl. armády Václav Regner a několik sovětských partyzánů, kteří se ukrývali u Hynka Palase a Rudolfa Buriánka. Padlo i několik výstřelů. Celá vesnice byla na nohou. Velení se ujal zkušený „fronťák“, sovětský major M. I. Šalujev a tajemník obce Jaroslav Kousal. Na přístupech do vesnice lidé vytvořili střežené záseky. Přerušili telefonní vedení na kozákovskou Riegrovu chatu. Petr Vondra se převlékl za listonoše a s dalšími odzbrojili německou hlídku v chatě. V 18 hodin se vydala ze Železného Brodu dvě auta povstání v Chuchelně potlačit. Došlo k opravdovému boji. Padl mladý muž Ladislav Richtr (nar. 17. 7. 1922). První padlý při povstání českého lidu v Podkrkonoší.
 
            Plamen povstání se ve 12 hodin přenesl do Semil, Benešova u Semil, Jilemnice, Lomnice nad Popelkou a Rovenska pod Troskami. Vytvářely se smíšené bojové skupiny obvykle pod velením zkušených sovětských partyzánů. Nejprve bojovníci měli téměř holé ruce, později pistole, pušky, granáty a pancéřové pěsti. Také německé jednotky v Turnově a Vrchlabí se daly do pohybu. Přidali se i místní Němci z Volkssturmu. Velmi napjatá situace se vytvořila v Turnově, kde byla silná posádka. Z Lomnice n. P. varoval jičínskou vojenskou německou posádku poštovní přednosta Bischow. Nejprve přijel do Lomnice obrněný průzkum a druhý den oddíl SS. Jičín byl tehdy německými vojáky přeplněn. Své si také užili ve Vysokém nad Jizerou. Nepodařilo se včas přerušit spojení mezi Kramářovou vilou (kde byla škola NSDAP), Rokytnicí n. J. a Jabloncem nad Jizerou. Z vily zavolaly ozbrojené Němce ze Sudet. Prakticky „ze zahraničí“ intervenovaly ve Vysokém n. J. oddíly volkssturmu. Dvanáct partyzánů ze Semil nestačilo německé vojáky ve Vysokém n. J. zastavit a došlo k mnoha tragédiím. Němci nikoho nešetřili.“
 
            „Nacistická okupace a povstání lidu v květnu 1945 si vyžádalo jen v semilském okrese 400 popravených a umučených v koncentračních táborech a vězeních, 18 životů zahraničních vojáků na východní i západní frontě a 80 mužů, žen a dětí v posledních dnech války. Mezi padlými je i 11 sovětských partyzánů, kteří bojovali za svobodu Československa, někteří jsou bezejmenní.
 
            Obec Chuchelna na úpatí starobylého Kozákova, je zaznamenána ve světových dějinách na věčné časy. Vzniklo zde 3. května 1945 ohnisko prvního protifašistického vystoupení ve Střední Evropě. Zcela logicky zde byl odhalen i památník. Dodejme, že skromný. Kus rostlé světlé žuly a pamětní deska s textem: Dne 3. 5. 1945 v této obci vypuklo povstání proti německým okupantům vedené sovětskými vojáky, které se rozšířilo do celého Podkrkonoší.
 
            Pro dva jednotlivce (M. a L.) nebylo nic svaté. Vzali traktor a v noci 24. 9. 1991 památník svévolně povalili. Teprve dodatečně obecní zastupitelstvo vandalismus posvětilo. Prý byl nápis na památníku nepravdivý. Ano, souhlasím. Povstání se nerozšířilo jen do Podkrkonoší, ale do celé republiky a 5. května 1945 povstala Praha. Celý proces historikové nazývají „Povstání českého lidu v květnu 1945““.
 
            „Napravovat chyby je lidské. Kdyby dnešní zastupitelstvo v Chuchelně chybu dvou horkých hlav napravilo, vznikla by opět v obci historická kuriozita, která nemá v České republice obdoby. Kdo se může dnes chlubit, že má ve Střední Evropě primát?“
 
            Připomínejme pravdivě historii našeho národa, seznamujme zejména mladou generaci s tím, jak těžce byla získávána svoboda, za jakých obětí byl vybojován mír.
 
                                                                                                      Jaroslav Houha
                                                                                                      člen pléna OV KSČM

 

 

                                                                          
Boj za svobodu na semilsku
 
 
            Povstáním v Chuchelně 3. května 1945 započal v Podkrkonoší boj za svobodu, který se postupně rozrostl v celonárodní odpor. Touhu po svobodě už nemohla zastavit žádná síla.
Připomeňme vzpomínky a dokumenty, které ukazují nezměrné odhodlání českého národa v jeho boji za nový život i za cenu ztráty života vlastního.
 
            Z knihy Oldřicha Rydvala „Semilsko v boji za svobodu 1938 – 1945“, vydané v roce 1985 Okresním výborem Českého svazu protifašistických bojovníků v Semilech jsem vybral několik odstavců, které jsou připomenutím událostí a atmosféry nezadržitelného vzedmutí odporu proti nacistické okupaci a radosti z osvobozujícího příchodu Rudé armády.
 
            „Zpráva o povstání v Chuchelně se dostala nejdřív do sousedních Semil. Tam náhle ve 12 hodin zazněla tovární siréna, ulice se zaplnily lidmi, kteří začali strhávat německé nápisy a na domech se objevilo množství československých vlajek. Skupina odbojářů v čele se škpt. Antonínem Wohlmuthem začala jednat s německými orgány o převzetí moci. Okresní hejtman dr. Jesenský se podřídil bez velkého zdráhání a dokonce slíbil spolupráci. Odpor nekladli ani okresní velitel německého četnictva a velitel Volkssturmu, umístěného v továrně v Řekách. Tuto jednotku už v průběhu jednání odzbrojila skupina partyzánů z Chuchelny, stejně jako jednotku protiletecké ochrany.“
 
            „Také v Benešově u Semil bylo odzbrojeno třicet mužů a čtyři důstojníci, kteří tam tvořili ochranu pracovního oddílu vlasovců, a bylo získáno 55 pušek, jeden lehký kulomet, třináct pistolí, čtyři pancéřové pěsti, třicet granátů a mnoho střeliva.“
 
            „Odpoledne dne 3. května došla zpráva o událostech v Chuchelně a v Semilech i do Jilemnice. Velmi rychle se rozšířila po městě a vyvolala shromažďování obyvatelstva na náměstí. Na městském úřadě se ihned sešlo několik odbojových pracovníků, kteří oznámili městským rozhlasem občanstvu, co se děje a současně nabádali k opatrnosti vzhledem k místnímu lazaretu SS. Mezi lidmi, jichž stále přibývalo, však nastalo vření a někdo vykřikl: „Jde se na rampy!“ Nato se utvořila asi padesátičlenná skupina, která za zpěvu písní odpochodovala do Hrabačova, kudy vedla nová státní hranice a kde stály česká a německá celnice. Skupinu předběhl kominík Jan Hanuš a ze vzdálenosti asi 60 m vystřelil z pistole směrem k německé celnici. Z celnice odpověděli střelbou z pušek a Jan Hanuš byl zasažen. Byl ihned převezen do nemocnice, zranění však bylo smrtelné. Protože zástup, který směřoval k celnici, byl jinak beze zbraní, zastavil se a vrátil se do města.“
 
            „Nejnapjatější situace vznikla dne 3. května v Turnově, kde byla v kasárnách silná německá posádka. Němci byli nejen v kasárnách, ale německé vojenské transporty stály i na nádraží. Byl tam oddíl SS a na obou stranách železniční stanice stála na vagónech rychlopalná protiletadlová děla, připravená k palbě na město.
V napjatém ovzduší počínajícího povstání připravili turnovští železničáři další akce proti Němcům na nádraží. V lokomotivním depu stály těžké lokomotivy, které měly za úkol při případné střelbě Němců na město najet prudce na vagóny s děly a rozbít je.“
 
            „Lomnici nad Popelkou zastihl dne 3. května signál o povstání v Chuchelně v revoluční připravenosti. Lomničtí se zúčastnili už v noci ze 30. dubna na 1. květen vykolejení vlaku v Košťálově.Revoluční místní národní výbor už dne 30. dubna projednal otázku budoucí správy města, ustavil jednotlivé referáty a zajistil jejich obsazení. Po 13. hodině dne 3. května došla zpráva o povstání ze Semil a současně výzva, aby se Lomnice připojila. Proto pohotově nastoupila skupina odbojářů a partyzánů pod vedením Josefa Mizery a npor. Novotného a rychlou akcí odzbrojila a zajala skupinu Němců v hotelu Praha a další skupinu v měšťanské škole. Bylo obsazeno nádraží, zajištěny přístupové cesty – silnice od Staré Paky a od Jičína, přerušena trať od Staré Paky. Zapomnělo se však na poštu, kterou vedl Němec Bischow, a ten ihned podal zprávu Němcům do Jičína. Obyvatelé města mezitím vyvěsili s velkým nadšením československé státní vlajky a odstraňovali německé nápisy.
 
            Kolem 17. hodiny přijel od Jičína otevřený obrněný automobil, zřejmě na průzkum. Byl zastaven palbou partyzánů, na kterou odpověděli Němci palbou z těžkého kulometu. Jeho zápalné střely zapálily stodolu rolníka Prskavce. Po této přestřelce se Němci vrátili, na cestě před Lomnicí však zatkli a odvezli několik občanů.
 
            K večeru přinesl pplk. Maťátko ze Semil zprávu, že z Jičína táhne na Lomnici 800 SS-manů. Po zvážení situace se obránci Lomnice stáhli do okolních lesů, hlavně do Želech.“
 
            „Dne 5. května prožila těžké hodiny také Lomnice nad Popelkou. Po obsazení města Němci minulého dne a vyhlášení stanného práva se okupanti rozhodli provést ještě v posledních hodinách svého panství odstrašující krvavou exekuci. V 10 hodin dopoledne přivedli na úplně vyklizené náměstí tři muže: Stanislava Kozáka, Václava Pěničku a Jaroslava Uhlíře. První dva byli lomničtí občané, vybraní z těch, které Němci den předtím internovali v budově školy. Jaroslava Uhlíře, občana z Lužan, přivezli do Lomnice dne 5. května, když jim po zranění padl do rukou jako partyzán v lese Babáku u Nové Paky.
 
            Všichni tři byli určeni k smrti bez soudu a bez odsouzení. Po 10. hodině je devítičlenná skupina příslušníků SS zastřelila. Teprve v odpoledních hodinách směla být jejich těla odnesena na hřbitov.“
 
            „Dne 5. května odpoledne se rozšířila po celém povstaleckém území v Podkrkonoší velmi rychle zpráva, že do povstání vstoupila Praha. Byla to zpráva radostná, ale současně spojená s obavami o osud Prahy, neboť z volání pražského rozhlasu bylo jasné, že nastává nerovný boj. Ale za krkonošskými hřebeny už duněla děla blížící se fronty. Přišly zprávy o dobytí Berlína, všechno už signalizovalo blízký konec války a vlády Německa, a tak víra ve vítězství pražského povstání byla silnější než všechny obavy a byla i posilou pro všechny bojovníky proti Němcům ve zdejším kraji stejně jako v ostatní zemi.“
 
„Dne 8. května se situace v celé zdejší oblasti dále uklidňovala. Němci už přestávali klást odpor. Odbojové jednotky měly už dost zbraní a společně s partyzány odzbrojovaly jednotlivé německé skupiny, soustřeďovaly zajatce a ukořistěný materiál, střežily důležité objekty, mosty a komunikace.
 
            Krajem ještě projížděly často bezradné jednotky rozkládající se německé armády, jež se snažily uniknout před ruským zajetím na západ. Partyzáni a ostatní odbojáři, kteří měli pod úplnou kontrolou prakticky všechny obce a komunikace, je svými hlídkami včas zjišťovali, sledovali jejich pohyb a v příhodných místech je přepadali.
 
            K takovému střetnutí partyzánů s Němci došlo dne 8. května u obce Mříčná na Jilemnicku. Šlo o oddíl partyzánské skupiny sovětského majora Michaila Ivanoviče Šalujeva, která měla svou operační základnu v Chuchelně u Semil. Shodou okolností tato skupina svým vystoupením dne 3. května povstání v Podkrkonoší zahájila a její střetnutí s Němci dne 8. května bylo posledním velkým bojem ve zdejší oblasti.“
 
            „Dne 8. května jel její už zmíněný oddíl v síle 56 mužů na dvou nákladních autech pod velením majora Popova a četaře Jaroslava Kousala z Chuchelny do Jilemnice. Při projíždění obcí Mříčná ohlásila jejich partyzánská zajišťovací hlídka silnou nepřátelskou kolonu, jež se pohybovala opačným směrem od Jilemnice ke Mříčné. Velitel partyzánského oddílu pohotově rozmístil své lidi na okraji obce v prostoru odbočky ke Kruhu a zastavil Němce nečekanou palbou. Němci však byli v přesile 300 mužů a rozvinuli se k boji. Partyzáni jejich pokus o protiútok odrazili a dostali se jim obchvatem do týla. Boj trval téměř tři čtvrtě hodiny. Když velitel nepřátelské kolony padl a partyzánům se podařilo zničit několik nepřátelských vozidel, Němci se začali vzdávat. Na místě zůstalo 62 mrtvých fašistů, ostatní byli zajati. Do rukou partyzánů se dostalo 31 aut, 84 samopalů, 12 kulometů, 182 pušek, 28 pistolí, 4 motocykly, 18 kol a 16 000 nábojů. Ztráty byly ovšem i na české straně, i když nepoměrně menší. Padli tři čeští a tři sovětští bojovníci. Byli to Nikolaj Baranov od Kyjeva, Alexander Kvintčia z Gruzie, třetí byl ruský partyzán neznámého jména, dále čeští bojovníci Jaroslav Kočí ze Slané, Jaroslav Koucký z Chuchelny a Vladimír Zeman z Benešova u Semil. Vedle těchto padlých byla ještě řada zraněných. Bylo to největší bojové střetnutí v posledních dnech povstání ve zdejším regionu.“
 
            „Dne 9. května hned dopoledne došla radostná zpráva o tom, že Rudá armáda, kterou Praha volala na pomoc, rychlým postupem od Berlína Prahy dosáhla.“
 
            „Slzy nesmírného štěstí se mísily se slzami bolesti a žalu při vzpomínce na zmařené životy, na tisíce padlých, popravených, umučených. K tomu se pojil stejný silný pocit nesmírné vděčnosti k lidu, který nesl strašlivou tíhu toho obrovského zápasu proti nejhoršímu nepříteli v historii, německému fašismu, a který v tom boji podstoupil obrovské oběti, než přinesl slávu vítězství a štěstí svobody, pocit vděčnosti sovětskému lidu.“
 
            „Zpráva o blízkosti Rudé armády vyvolala už dne 9. května nové nesmírné nadšení. Všude se připravovali na její slavnostní uvítání a vysílali hlídky, které měly oznamovat její pohyb a příjezd, z některých míst jí vyjížděly vstříc vyslané delegace.
 
            Tak např. ze Semil vyjeli v časných ranních hodinách dne 10. května vojenský velitel okresu škpt. Antonín Wohlmuth a škpt. Boris Havlík do Rokytnice nad Jizerou, kde tábořila jedna divize 31. armády a požádali, aby jedna jednotka byla vyslána do Semil. Velitelství divize tomu vyhovělo a do Semil byl vyslán gardový dělostřelecký motorizovaný pluk pod velením gardového majora Olega Vladimiroviče Penkovského. Dorazil do Semil odpoledne po 13 hodině a byl obyvatelstvem bouřlivě uvítán. Stejně radostně a s velkým nadšením uvítali Rudou armádu ve všech dalších městech i vesnicích, jimiž projížděla.“
 
            „Lomničtí čekali dne 10. května na příjezd Rudé armády celé odpoledne a vyslali jí vstříc několik aut. K 18. hodině přijel podplukovník Austinov se skupinou vojáků, mezi nimiž byly i ženy bojovnice. Shromážděné občanstvo je bouřlivě uvítalo a podplukovník Austinov promluvil z balkónu radnice.“
 
            „K velkému sblížení obyvatelstva se sovětskými vojáky došlo dne 10. května také ve Vysokém nad Jizerou, před kterým ve směru od Sklenařic se utábořila na veliké louce početná sovětská jednotka. Obyvatelé města přišli pozdravit sovětské vojáky přímo do jejich tábora.
 
            Rovněž v Jilemnici došlo toho dne k velmi srdečnému, spontánnímu uvítání Sovětské armády obyvatelstvem, které se shromáždilo na náměstí a ve skupinách navazovalo za projevů radosti přímý styk se sovětskými vojáky.
 
            Všude však nezůstalo jen u radostných pocitů. Někteří z Němců se nesmířili s porážkou a do poslední chvíle se snažili zabíjet. K takovému případu došlo např. v Rovensku pod Troskami. V rovenské škole byla střežena skupina zajatých SS-manů, kteří se ovšem obávali příjezdu Rudé armády. Jednomu z nich se podařilo uniknout na ulici a chtěl se ukrýt v nedalekém hostinci. Jeho útěk postřehl ruský partyzán nadporučík komisař Ivan Karlovič Nelipovič, který jej pronásledoval. Na chodbě hostince mu ukrytý esesák nečekaně vytrhl automat a zastřelil ho. Sám ovšem zahynul hned potom, když jej dostihli další strážní německého oddílu. Ostatní esesáci se snažili využít nastalého zmatku k odporu a útěku, přičemž došlo k přestřelce, ve které padl ještě druhý ruský partyzán seržant Štěpan Bojaričev. Partyzáni ihned tvrdě pomstili zákeřnou smrt svých druhů. Tak ještě v den, kdy se rovenští občané radovali z příchodu Sovětské armády, tekla krev ruských bratří na naší půdě.“
 
            „Dnem 10. května 1945 po příchodu Rudé armády do zdejšího kraje skončila napjatá atmosféra povstání a bojů s Němci, skončilo nebezpečí represí proti povstaleckému hnutí, kdy ještě padaly životy bojovníků za svobodu a byly oběti i v řadách ostatního obyvatelstva. Těch osm dní od 3. května, kdy povstání začalo, bylo obdobím plným nejistoty a obav, ale také obdobím odhodlání a hrdinství v boji proti nepřátelské přesile.“
 
            „Oběti bojovníků za naši svobodu, českých i sovětských, nezůstaly zapomenuty. Ani místa, kde padli, ani hroby, v nichž jsou pochováni. Jejich jména jsou někde jen na společných deskách, tak jak sami společně bojovali a umírali. A kdo čte ta jména, dovídá se, že u nás v krkonošském podhůří leží sovětští občané od Moskvy, od Kyjeva, od Uralu, z Gruzie a z jiných dalekých míst velikého Sovětského svazu.“
 
            „Na závěr uvádíme číselný přehled o tom, kolik osob z dnešního semilského okresu ztratilo za německé fašistické okupace v letech 1938 až 1945 v internaci, v zahraniční armádě a při povstání v květnu 1945 v boji za naši svobodu svůj život. Z celkového počtu téměř jednoho tisíce internovaných a vězněných zemřelo ve vězení, bylo popraveno nebo jinak zahynulo přes čtyřista osob, ze čtyřiceti příslušníků československých zahraničních vojenských jednotek přišlo o život osmnáct vojáků, při květnovém povstání zahynulo osmdesát lidí. Celkem tedy na semilském okrese přišlo za okupace o život kolem pětiset osob, mezi nimi muži i ženy a dokonce nezletilé děti. Budiž tato práce připomínkou této jejich oběti, oběti života, bez které se nedá uhájit svoboda národa.“
 
 
 
Z knihy Oldřicha Rydala „Semilsko v boji za svobodu 1938 – 1945“ při příležitosti 65. výročí osvobození Československa vybral Jaroslav Houha, člen pléna OV KSČM Semily
 

   

      

Vojtěch Filip k 65. výročí osvobození Československa
 
Vážení přátelé, šedesát pět let nás dělí od slavných májových dnů, kdy bylo završeno osvobození naší republiky spojeneckými vojsky od nacistické poroby.
 
Nebýt těchto vojsk, z nichž největší podíl v našem případě měla Rudá armáda – a nezastírám, že na porážce hitlerovského nacismu vůbec –, nezavlál by v květnu roku 1945 opět československý prapor v našich městech a vesnicích.
 
Přes schválený zákon o státním svátku 8. května a přes různé úvahy a spekulace je historickým faktem, že teprve 9. května 1945 byla naše vlast skutečně osvobozena, protože její srdce, Praha, byla do té doby stále ohrožována nejmilitantnějšími nacistickými silami a lidé tady i po podpisu smlouvy o kapitulaci v berlínském Karlshorstu umírali. Svědčí o tom nejen několik desítek mrtvých z oblasti pražské Zbraslavi, Smíchova, Radotína a dalších míst, či na pět set sovětských vojáků, kteří zahynuli v posledních chvílích války na našem území právě cestou do našeho hlavního města, anebo přímo v něm. Dík proto všem těm, kteří přinesli do našich domovů svobodu.
 
Je faktem, že Plzeň a některá další místa byla osvobozena Pattonovými vojáky, nešlo však o největší ani rozhodující střet, jak dnes se nám snaží vsugerovávat pravicová propaganda. Tíha osvobození byla na Rybalkových a Leljušenkových tankistech a dalších vojenských útvarech pod velením maršálů Koněva a Malinovského, ale i partyzánech, kteří bojovali za svobodu naší vlasti, včetně hrdinů květnového povstání v samotné Praze. Proto pro mne, jako občana této země, je Dnem vítězství 9. květen. S jeho účelovou záměnou za 8. květen jsem se dodnes nesmířil.
 
V letošním květnu půjdeme k parlamentním volbám. Politické strany, zvláště pak ty pravicové, mají své programy plné slibů, které se po volbách rozplynou. Jsou však i plné hrozeb, podpásových útoků, denunciací. Mají i vyvolat strach. Komunisté se na něčem podobném nepodílejí. Nabízejí svůj program, nikoli znevažování či plané sliby. Nabízejí skutečná řešení. Odmítají nařčení, že jim jde o další zadlužování země. Problémy totiž nelze jednoduše přenášet na ty nejchudší. Proti tomu KSČM vystupuje a dále bude vystupovat. Tak také je sestaven její program.
 
Věřím, že většina z vás, občané, voliči, ho také vezme za svůj a koncem května vhodí do volebních uren svůj hlas právě Komunistické straně Čech a Moravy.
 
 
 
autor: Vojtěch Filip, místopředseda PS PČR a předseda ÚV KSČM